Rozhovor s Honzou Švandrlíkem, řidičem tramvaje

MHD Aktuálně
4. 7. 2019 Max Odráška
foto Honzy Švandrlíka v tramvaji
Co vlastně víme o práci těch, kteří nás vozí MHD? Sympaťák Honza nám toho spoustu vysvětlil, a ještě přidal řadu zajímavostí.

Honza je nadšencem do mobility a milovníkem dobrého jídla a pití. Setkali jsme se jedno pošmourné víkendové dopoledne v prvorepublikové kavárně v pražských Vršovicích a bavili se o jeho povolání, pražském provozu i o tom, jaké to je srazit člověka... Autentický rozhovor se skutečným řidičem tramvaje navazuje na naše nové video, ve kterém jsme se tomuto tématu věnovali s humorem a nadsázkou

Ahoj Honzo, na úvod – jak jsi se vůbec dostal k řízení tramvaje?

Když jsem byl malý, měli jsme malou chatičku u Spojovací v zahradní kolonii. Každou cestu tramvají z Vinohrad, kde jsme bydleli, jsem stál za kabinou řidiče a koukal. Hrozně rád jsem si představoval, že celou tu tramvaj řídím. Dokonce jsem si pamatoval i zastávky nazpamět. To se pak hodilo při zkouškách z linkového vedení. (smích) Jak jsem dospíval, pustilo mě to, ale v rané dospělosti jsem se seznámil se „šotoušema“, opravdickýma „šotoušema“ a ne nějakými pozéry, a ti mě dostali k řidičům. Nadšení z dětství se mi vrátilo, fakt mě to zajímalo, zjistil jsem, co to obnáší, co by bylo potřeba udělat, aby mě přijali, skončil jsem v předchozí práci, čekal asi dva měsíce na kurz, ten jsem si udělal a od té doby řídím tramvaje. Už je to nějakých sedm, osm let.

To už je poměrně dlouho. Stále tě to baví? Těšíš se do práce?

Je pravda, že když občas vstávám ve tři ráno, tak si nadávám, ale jinak ano. Tahle práce člověka bavit musí, jinak by to nešlo. Kdybych to dělal s nějakým zapřením, kdyby mě to nebavilo, bylo by to i poznat na práci, kterou odvádím.

Vstávat do práce ve tři ráno, to není uplně běžné. Myslím, že řidiče tramvaje vlastně většina lidí vůbec nevnímá, neuvědomujeme si, že tramvaj někdo řídí. Přiblížil bys mi to povolání? Kolikrát do týdne vstáváš takhle brzy?

Když člověk jezdí ranní, může to být i třikrát, čtyřikrát do týdne. Plánovač (směny jsou plánovány centrálně z dispečinku, pozn. autora) se samozřejmě snaží, aby to nebylo každý den. Pokud je člověk psaný na konkrétní vozovně, zpravidla začíná tam. Já jsem si vyžádal, že chci jezdit i z jiné vozovny, takže se mi občas stane, že v pět ráno začínám na Motole, což je z Vršovic, kde bydlím, takhle ráno trochu nepříjemné. Na druhou stranu kdybych pořád jezdil jen ze Strašnic, které mám nejblíž, nedostal bych se na jiné linky, třeba na 10 právě z toho Motola. Je to tak pro mě zajímavější, zábavnější.

To je poměrně flexibilní. Máte na výběr. Pak máš klasicky osmihodinovou směnu nebo jak dlouho vlastně jezdíš?

Může být osmihodinová, může být dvanáctihodinová.

Jezdíte dvanáctky?

Může to být, ale samozřejmě s přestávkami buď na konečných, nebo na střídacích bodech. Je to dané tím, abychom si splnili měsíční fond hodin. Někdy člověk jezdí 7 hodin a další den 11, záleží jak to vyjde, snaží se nám to vyvažovat. Člověk akorát nemůže počítat s tím, že pracuje prostě do pěti a pak končí. Nevím, jak by se na to tvářili cestující, kdybych zahlásil „Vystupovat, dnes už mám odpracováno. Hezký den.“ To se úplně nedá. (smích)

Střídáte se běžně na krátký – dlouhý týden nebo jak to funguje?

Říkáme tomu turnusy. Způsobů, jak pracovat, máme spoustu. Člověk může mít stále odpolední, nebo stálé ranní. To mají většinou řidiči a řidičky s dětmi, nebo páry, co u nás pracují společně, aby se mohli starat o děti. Pak jsou klasické služby, tzv.„šejdry“, kdy člověk jezdí klasicky pondělí–pátek, ráno i odpoledne a víkendy má volno. Tak jezdí 90 % lidí. Potom máme ještě klasický turnus, kdy jezdíme buď ranní, odpolední, noční nebo „polonoční“ a vychází to většinou tak, že máme jednou za dva týdny volno. Samozřejmě v těch týdnech, kdy nemám volný víkend, mám volno někdy v týdnu.

Těch možností je opravdu spousta. Ty jsi říkal, že tě to teda baví, i po osmi letech…

Víš, každý týden člověk potká něco nového, to mě na tom baví nejvíc. Pořád se něco děje, pořád člověk musí dávat pozor. Hlídat auta, chodce, další provoz. Musíme být pořád ve střehu, není to repetitivní práce. Klikat v kanceláři by mě nebavilo.

Foto: Honza jde podél tramvaje a směje se

Není toho někdy naopak příliš? Ještě s tou zodpovědností, kterou neseš za cestující a za tramvaj.

Snažím ve volném čase odpočívat. Buď v přírodě, nebo také rád jezdím na výlety za rodiči na víkend. Prahu a její stres nechám za cedulí Praha. Každý odpočívá jinak, někdo hraje na počítači, někdo chodí do přírody, někteří kolegové modelaří… Je potřeba mít činnost, která člověka dostane do pohody.

Ta práce přece musí být velmi náročná. Já bych se pořád bál, že zraním 40 lidí, když se špatně rozmyslím. Navíc ta majetková zodpovědnost…

Proto si myslím, že se dělají psychotesty. Na začátku, kdybys přicházel do podniku, šel bys nejprve na motivační pohovor a pak hned k podnikové psycholožce. Až kdybys prošel psychotestem, absolvoval bys ostatní pochůzky po doktorech, jestli jsi způsobilý i zdravotně. Na těch psychotestech spousta lidí pohoří.

Opravdu?

Je to tak. Dokonce máme možnost navštěvovat psychologa i pak v průběhu zaměstnání. Řešit, jestli jsme šťastní, jestli nás to baví. Chodíme pravidelně na zdravotní prohlídky.

Podnik se o vás hezky stará.

Jo. Je tam velká zodpovědnost, nemůžou do tramvaje posadit někoho vyklepaného, kdo se bojí jezdit.

Za co všechno vlastně řidič nese při řízení zodpovědnost? Do jaké míry řídí tramvaj? Já si to představuju trochu jako v letadle, kdy většinu úkonů řeší autopilot.

Za jízdu vždy odpovídá řidič. Množství věcí, které musí kontrolovat, se výrazně liší s konkrétním typem tramvaje. Když jezdím s Tatrou T3, tam je toho nejvíc. Všechno dělám sám. Nemají žádný tempomat, žádný omezovač… Pak jsou ty novější, kde si člověk může zadat omezenou rychlost, například když jede z kopce nebo do kopce, aby nemusel pořád brzdit. Moderní tramvaje jsou pro cestující mnohem komfortnější, mají nízké podlahy, klimatizaci, ale já mám raději ty starší. Můžu si s řízením víc hrát, nesedím tam jak cvičená opice.

tramvaj v pražských ulicích
Foto: Honza Groh / Creative Commons Attributuon-Share Alike 3.0

Zatím to zní jako práce snů. Idylka, člověk má spoustu možností, jak pracovat, nenudí se. Je něco, co tě na řízení naopak štve?

Cestující se ne vždycky chovají tak, jak se sluší a patří.

Aha. Jaké jsou nejčastější prohřešky? Musíš někdy zasahovat? Usměrňovat je?

Když za mnou někdo přijde a upozorní mě, že se ve voze děje něco nepatřičného, že tam například někdo neúnosně zapáchá, já to musím řešit. Tak je to nastavené. Z kabiny toho moc nevidím a zápach necítím už vůbec. Někdy musím někoho i vykázat, občas je to bez problému, někdy musím s dispečinkem řešit pomoc městské policie. I tohle k tomu patří. Nejčastěji přepravu ruší lidé v nočních hodinách, když už jedou opilí. Občas zpívají, občas nahlas, někdy se přidají i ostatní cestující, někdy ne. Může to být i legrace. Když někdo „zlobí“ a nic vážného se neděje, nemají s sebou žádné pití a prostě stojí, nechávám to většinou být, nakonec každý jsme to někdy dělal. Když už se ale cestující různě houpou, mají z tramvaje opičí dráhu, tak to už je nebezpečné pro ně i pro ostatní. Pak si zapnu mikrofon, řeknu „Nezlobte se, stadion lehké atletiky je jinde“ nebo něco podobného a oni většinou přestanou.

Zásadní je spolupráce s cestujícími, protože i na těch kamerách, které jsou v novějších tramvajích, toho moc nevidím. Jsem víceméně závislý na tom, co mi přijdou říct cestující. Samozřejmě když vidím, že mi na zastávce vystoupí deset lidí ze zadního vozu a přebíhají do předního, tak vím, že se tam něco děje, a měl bych to jít zkontrolovat.

Takže tyhle střety s nepřizpůsobivými cestujícími je to nejnepříjemnější, s čím se v práci setkáváš?

Cestující jsou jedna věc, druhá věc je automobilový provoz. Zaparkovaná auta tak, že neprojedeme, jsou fenoménem. Řešíme to buď tak, že zkusíme s cestujícími auto jednoduše posunout, a když to nevyjde, tak musí přijet odtah. Na ten se dlouho čeká, lidé jsou otrávení. Mně to může být celkem jedno, ale cestujícím to hatí plány. Musí se zavést odklony, tramvaje jezdí jinudy a lidem, co takhle parkují, to většinou ani nedochází, je jim to jedno. Často je to jenom o zrcátko, pár centimetrů, ale my se prostě nesmíme ani dotknout. V momentě, kdybychom způsobili nějakou škodu, jsme na vině my, protože stojící auto pochopitelně nemůže způsobit dopravní nehodu.

Jak pražský provoz hodnotíš? Jací jsme řidiči?

Provoz v Praze je obecně velmi hustý, ne všude se se „štíhlou“ tramvají vejdu. Já jsem taky řidič auta. Když jedu v autě, nadávám na tramvaje, a když jezdím v tramvaji, nadávám na auta. (smích) Jsou situace, kdy se musíme s auty pouštět, ale nikdo mi nenechá místo 30 metrů, abych se tam s tramvají vešel, protože ví, že mu tam začnou vjíždět auta z jiných směrů a cítí tlak od řidičů zezadu. Do jisté míry to chápu, proto se v takových situacích tak nenápadně šoupu, nenápadně v rámci možností 30metrové tramvaje, a postupně si ten prostor musím vynutit. Klasický případ je například u Karlových lázní, kde auta musí najíždět na koleje, je tam málo místa. Někdo si tramvají všímá, to oceňujeme, někdo se za každou cenu potřebuje cpát, tak si prostě počkám. Nemůžu je přeskočit. Objíždění tramvají zleva je také „úžasná“ věc, to je strašně nezodpovědné a zbytečné. Těch pár sekund úspory za to obrovské riziko, kterému se vystavuje řidič předjíždějícího auta, nestojí. Navíc tím ohrožuje i ostatní.

Nemáš třeba nějaké srovnání s ostatními městy? Asi ne úplně s řízením tramvaje, ale dojmy z toho, jak to mají řešené.

Hlavně na západ od nás hodně vnímám to, že se tramvaje snaží mít pokud možno co nejvíce oddělené od automobilového provozu. Je to tak určitě bezpečnější a pohodlnější pro řidiče aut i tramvají. Mají to lépe řešené. Ale na to v Praze jednoduše není prostor. Každé město má něco. Praha má svá specifika, hlavně co se týče terénu a vedení dopravy celkově.

Honza sedí v tramvaji
Honza jezdí nejraději linky jako 22, 10 nebo 17. Na dlouhých trasách se pořád něco děje, a tak se nenudí.

Boural jsi někdy?

Ptáš se špatně. Měl by si ses spíš ptát „Kolikrát?“ (smích) Bourání k našemu povolání prostě patří. Ne všemu se dá zabránit. Když nám auto vjede přímo před nos, můžeme se snažit, jak chceme, ale tramvaj prostě nezaflekujeme na místě, ta brzdná dráha je hodně dlouhá. Taky musíme myslet na to, že vezeme cestující, kteří nejsou přikurtovaní, i na ty musím při nouzovém brždění brát ohled. Klíčové je předvídat. Člověk se docela rychle naučí, jaké chování aut je rizikové a co jsou nejčastější varovné signály. Když auto jede pomalu, sice nebliká, ale přibližuje se k tramvajovému pásu, tuším, že bude odbočovat a radši brzdím. Zdržuje to, ale kdybychom se srazili, zdrží mě to daleko víc. Nevyplatí se to.

Já se občas přistihnu, že spoléhám na ostatní řidiče, že používají zrcátka a blinkry, ale čím déle jezdím, tím víc si uvědomuji, že to tak často není.

Jasně. První věc, kterou většinou po bouračce řidiči říkají, je „Ježiš, já vás neviděl.“ Je pravda, že i tramvaj se do mrtvého úhlu může schovat, ty dvě vteřiny jsou bohužel často rozhodující. Člověk se podívá, tramvaj tam není, zatočí a najednou ji má na zadním sedadle. Může se to stát, ale proto se už v autoškole učíme, že okolí máme sledovat kontinuálně, abychom předcházeli přesně těmhle situacím.

Ten „oj“ vypadá jako velice efektivní beranidlo.

Další, co tomu říká oj – ale je to spřáhlo. Nevadí, jinak je to tak, jak říkáš. Nejdůležitější je pak zachovat klidnou hlavu a chovat se profesionálně. Nejdříve zjistit, jestli jsou všichni v pořádku, a až potom řešit ostatní věci, volat na dispečink, komunikovat s cestujícími… Ti jsou v těchto situacích často netrpěliví, chtějí hned ven. Já jim musím zaručit bezpečný výstup a dohlédnout, aby se při něm nikomu nic nestalo, ale ještě před tím musím vyřešit tu samotnou nehodu. Zjistit, jestli je potřeba zavolat zachrannou službu, a tak podobně. Rozhodně to není tak, že bych se po bouračce zamkl v kabině, rozbalil si svačinu a bavil se lidmi, kteří nestíhají být včas, kde potřebují.

S tím se setkávám poměrně často, že si cestující neuvědomují, že jejich „vypuštění“ něco předchází. Jsou naštvaní, protože si myslí, že jim to řidič dělá naschvál.

V takových chvílích je hodně důležitá komunikace. Snažit se lidem vysvětlit, co se děje, a pokud to nevím, informovat je, že se to snažím zjistit a podle toho se všechno bude odvíjet. Nesedět jak pecka v kabině. Nedávno na mě na podnik dokonce přišla pochvala za příjemnou komunikaci s cestujícími během mimořádné události. Snažím se být příjemný, tak mě to potěšilo. Jak jsem říkal na začátku, že mě to baví, tak v tomhle se to pak odráží. Já si s těmi lidmi rád promluvím, řeknu jim, co se děje, nebo co vidím, že se děje, a oni na to pak reagují úplně jinak. Jsou úplně jinak naladění, než kdybych jim řekl jen „Nejedeme, vystupte!“.

Máte i na tohle nějaké školení? Nebo je to na každém řidiči, jak se s tím vypořádá?

Samozřejmě nám na školení říkají, že bychom s lidmi měli komunikovat slušně. Druhá věc je, jak to každý zavede do praxe. Stejně jako když máš nehodu. Snaží se nás na to připravit, ale vždy to bude jenom školení. Nikdo neví, jak se člověk zachová přímo v té situaci. Hlavně když srazíš člověka, jsi přirozeně v šoku, i když za to v drtivé většině případů nemůžeš. Taky jsem byl v šoku, když se mi to stalo poprvé. Jak se říká, že je člověk bílý jak stěna, tak já byl ještě bledší.

Máš pak nějakou možnost dát si pauzu od řízení?

Jasně, když se ti něco takového stane, ten den už neřídíš. Pak máš právo nahlásit překážku v práci na straně zaměstnance, to je normálně zakotvené v zákoně a můžeš si vzít jeden, dva dny. Například můj bratranec šel další den po tom, co srazil člověka, normálně do práce. Když se to stane mně, volám tátovi na chatu, ať připraví slivovici. Každý to bereme jinak. Někdo to nerozdýchá vůbec, obzvlášť když se to stane krátce po kurzu, kdy se člověk zatím jen tak otrkává. Nemělo by, ale i tohle k tomu patří… Mimochodem, používáš sluchátka?

snímek Honzy v tramvaji - foceo z venku
Na upozornění na nebezpečí srážky s tramvají se soustředí i kampaň Dopravního podniku Neskákej mi po kola. Drtivé většině srážek tramvaje s chodcem lze předcházet. Přesto však každoroční statistiky tramvajových kolizí nejsou nijak povzbudivé a jejich počet vzrůstá. V minulém roce jich bylo 104, z toho 8 smrtelných.

Myslíš na kole?

Tak celkově.

Jo, docela jo. Teď méně než dřív, ale na kole s hudbou jezdím docela rád. Naučí tě to ohlížet se.

A jakou máš hlasitost?

Tak uprostřed, slyším, když kolem mě něco jede, ale že bych se podle toho mohl nějak orientovat, to ne.

Spousta lidí na to kašle, nesleduje okolí a pak tu tramvaj prostě neslyší. Nebo koukají do mobilu, to je úplně nejhorší. S tím pak nic neuděláš. Na to my řidiči musíme myslet a neustále předvídat.

Máš na bedrech fakt velkou zodpovědnost. Máš dojem, že si to ostatní lidé uvědomují? Jak jsou řidiči tramvají vnímaní ve společnosti? S trochou nadsázky by se přeci dalo říct, že s kolegy z dalších dopravních prostředků MHD udržujete Prahu v chodu. Bez vás by to nešlo.

Jasně, ale lidi to takhle neberou. Někteří naše zaměstnání podceňují, ale to těžko změníme. Nebo třeba jo. Uvidíme. (smích)

Na konec bych se ještě rád zeptal na to, jak vnímáš budoucnost dopravy ve městech. Média jsou plná vyjádření dopravních expertů a vizionářů, ale věřím, že ty máš taky co říct. Doprava je nakonec tvůj denní chleba. Jak to vidíš? Budeme jednou všichni jezdit na elektrických koloběžkách?

Hromadná doprava má v budoucnosti jasnou roli. Koloběžky, sdílená auta a já nevím co všechno nikdy nebudou mít takovou přepravní kapacitu jako MHD. Představ si, že by celé Jižní Město jezdilo do práce na koloběžkách. (smích) Mluví se o prodlužování tramvajových tratí do Slivence, z Kobylis atd. To si myslím, že je jednoznačně správná cesta. Tramvaje se samozřejmě nedostanou všude, většinou kvůli svahovým podmínkám, od toho máme autobusy. Nechci říct, že by alternativní způsoby dopravy měly být jen takovým doplňkem, ale dokážu si představit, že by se se systémem MHD mohly skvěle doplňovat.

 

 

 

loga SFŽP, MŽP a Ekomob

Projekt Čistou Stopou Prahou je v roce 2018–2019 spolufinancován z projektu „Čistá mobilita pro Prahu". Ten je financován Státním fondem životního prostředí České republiky na základě rozhodnutí ministra životního prostředí. Ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí České republiky neodpovídají za věcný a formální obsah informací, které příjemce podpory zveřejní v rámci realizace podporovaného projektu. Více na www.sfzp.cz, www.mzp.cz.