V ideálním světě by se všichni, co netrápí město hlukem a zplodinami, na sebe usmívali jako sluníčka, a ještě si dávali přednost. V takovém nežijeme. Nervozita mezi jednotlivými skupinami panuje, a aby jí ubylo, je dobré znát a snažit se dodržovat alespoň základní pravidla.
Ta pro cyklisty jsou víceméně známá (patří na vozovku, stezku či pruh pro cyklisty – za jízdu na chodníku reálně hrozí pokuta). A ostatní?
Chodci
Musí chtě nechtě připustit, že nejsou na chodníku stoprocentními vládci. Právo jezdit na něm patří také in-line bruslařům, skejťákům a malým cyklistům či koloběžkařům do devíti let. Někdy je tedy nutné, aby se uskromnili.
Bruslaři a skejťáci
Ti si zase musí zvyknout, že jsou na chodníku v pozici chodců, které nesmí rychlou či jinak nebezpečnou jízdou ohrozit. Na rozdíl od nich však mohou právě vzhledem ke své rychlosti jezdit na stezce nebo v jízdním pruhu pro cyklisty. A tam pak pro ně platí stejná pravidla jako pro ty, kteří sedlají kolo – například se musí pohybovat za sebou, a ne vedle sebe.
Koloběžci
S nimi je to (alespoň teoreticky) jednoduché – platí pro ně stejná pravidla jako pro cyklisty. Proto musí od desíti let věku jezdit na vozovce, zásadně vpravo, a pokud je k dispozici pruh nebo stezka pro cyklisty, tak pouze po něm. A to za sebou, a nikoli „společensky“ bok po boku.
„Pojďte, budeme na sebe hodní,“ zní okřídlená hláška učitele Kiliána ve filmu Cesta kolem mé hlavy. Kdybychom se jí řídili, pravidla provozu „na vlastní pohon“ by snad ani nebyla nutná. Takto je však respektujme, ať neskončíme v nemocnici nebo kvůli nahlodaným nervům v psychiatrickém sanatoriu jako hrdina uvedeného snímku.
