Chůze v zapomnění
Možná znáte slavný citát Johna Butchera, zakladatele sdružení Walk 21 z roku 1999 „Chůze je to první, po čem touží malé dítě a to poslední, čeho se chce vzdát starý člověk.“ Přestože je, jak říká, „Chůze stejně přirozená jako dýchání, je léčbou bez léků, cvičením bez posilovny, psychoterapií bez psychologa, dovolenou, která vás nestojí ani korunu, má malou spotřebu přírodních zdrojů, nevyžaduje žádné speciální vybavení a ze své podstaty je bezpečná,“ jaksi jsme jí už odvykli. Zakořenila v nás představa, že v každodenním životě se bez vlastního auta neobejdeme a nikam se bez něj nedostaneme. Téhle představě u nás podlehli bohužel nejen řadoví občané, ale také jejich volení zástupci. I proto se u nás investuje nesrovnatelně více do cest pro auta než pro lidi.
Madrid ráj chodců - park Buen Retiro
Mnoha světová města i velkoměsta už pochopila, že takové uvažování je cesta do pekel: tolik aut, kolik je obyvatel a návštěvníků žádné město nepobere, tolik smradu plíce bez úhony neprodýchají a navíc se nikomu v takovém prostředí ani nechce žít, natož aby v něm chodil! Z těchto důvodů, ať už tlačeni občany ze spodu či osvíceni shora, vedení měst dnes stále častěji přistupují k opatřením, která chůzi protěžují a pěší cesty zabezpečují i zpříjemňují tak, aby pěšáky neodrazovaly, ale naopak přitahovaly.
Stará města – nestárnoucí chodecký hit
Uvnitř hradeb Jeruzaléma to jinak než pěšky nejde
Stará historická města jsou skvěle urbanisticky řešena, protože byla stvořena nejen pro život mezi čtyřmi stěnami, ale i pro setkávání venku. Proto jsou dodnes oblíbená místními i okupována hordami turistů. Mívají úzké ulice a uličky, kam auto nepronikne, nebo je tam správa měst nevpustí, takže jimi nejste ohrožováni, přehlušováni, ani prostorově omezováni. Naleznete v nich náměstí, kde se můžete bavit, seznamovat, okukukovat, diskutovat, popíjet, jíst, nakupovat, najdete tu klidnější zákoutí pro osobnější setkání, parky a zahrady pro osvěžení a odpočinek, pokud už nejsou ovšem dávno zastavěny. Protože města vznikala často na křižovatkách cest u brodů, naleznete tu příjemné prostředí u nábřeží řek i jiných vodních plochy na procházky a lenošení. Historická centra měst jsou snad nejlépe zachována na jihu Evropy. Pokud je už nezničila a neprorostla jimi betonová sídliště nebo obchodní centra, užíváme si je také u nás i dále na severu, kam až dosáhl kulturní a obchodní vliv Hansy. Každý si rád sešlape podpatky třeba při procházení Sevillou, Toledem, historickým centrem Florencie, jihofrancouzskými městečky v Ardèche nebo na severu Evropy v Talinu nebo i dalších starobylých městech Pobaltí. Kromě krásné architektury, zahrad a vody ve většině takových měst láká k pobytu venku i možnost posezení. Ve velkoměstském ruchu Amsterodamu dodnes např. vysedávají babičky na kamenných lavicích vytesaných přímo do staveb domů, kde bydlí.
Kam čert nemůže, vjede auto a pak už nic
Všude, kudy budete procházet pěšky, získáte podobnou zkušenost: 1) kam čert nemůže, vjede auto a pak už nic. Vzpomeňme třeba jen v Praze na Legerovu ulici, součást Severo jižní magistrály, odkud vymizely obchody, restaurace a vystěhovali se firmy i soukromníci. 2) Kudy auta nejezdí, nahrnou se lidé a s nimi obchody, hospody, kavárny, herci, někdy se tu rozšíří i zeleň a každý by tu rád bydlel.
Chodci se s auty lépe snesou pod stromy
Paseo del Prado - stromy a fontány vás usmíří s auty i vedrem
Pokud městští plánovači narýsovali v novějších dobách pro vznikající či rozrůstající se města široké bulváry a nezapomněli při tom na stromořadí a parky, vytvořili podmínky pro to, aby se tu dalo žít i v současnosti, kdy zde proudí nekonečné řady aut. Klasickým příkladem může být třeba Madrid, kde město protíná hlavní bulvár Paseo del Prado - několikaproudá silnice v obou směrech – jehož středem vede široký parkový pás s fontánami i vodními kaskádami, poskytující příjemné prostředí i stín v letním vedru a tlumící hluk aut. Pokud jste znaveni, zabočíte do ohromného parku Buen Retiro s velkou vodní plochou, kam se naskládá snad půl města, nebo si po náročné prohlídce muzea Prado, můžete odpočinout v nedaleké botanické zahradě. V centru města jsou obrovské pěší zóny, po Madridu jsou roztroušena nápaditá dětská hřiště, všude naleznete květiny, dokonce i u starého vlakového nádraží, naprosto všude usnadňují kolařům cestu cyklopiktokoridory, snad u každé školy je v Madridu vozovka zúžena a rychlost snížena na minimum.
Na cyklisty a chodce se myslí všude
Města krátkých vzdáleností, zeleně a prostoru
Obdivuhodné, pohodlné a velmi rychlé je propojení centra Madridu s okrajovými čtvrtěmi vlakem, takže není důvod, proč se do města cpát autem. Navíc, jak mi prozradil městský úředník, u jehož rodiny jsem bydlela, se město snaží, aby všechny čtvrti měly svá sportoviště, bazény, divadla, knihovny, školy, a nebylo nutné za vším daleko cestovat. V této, nikoli luxusní, lokalitě měl dokonce venkovní bazén každý blok domů. Podobně příjemné podmínky pro každodenní život ve všední dny i o svátcích skýtá také Berlín. Neoplývá sice právě úchvatnou starobylou architekturou, na niž jsme uvyklí v Praze ani zajímavě členitým terénem, zato zde snad všude naleznete nablízku vše, co potřebuje k životu: ruch i klid, cesty pro kola i pro chodce, obchody, úřady, školy, hospody, kostely, muzea, divadla, trhy, vnitrobloky s komunitními zahrádkami, dětská hřiště…. Přestože ani v Berlíně se proudy aut nikdy nezastaví, ve městě je tolik zeleně a prostoru - parků, květin, stromů, z nichž každý, byť sebetenčí, je na kmeni označen cedulkou s číslem - , vodních ploch, mlatových cest pro chodce, že se autům můžete buď snadno vyhnout, nebo jste ochotni je v příjemném prostředí snášet. Berlíňané nevynechají žádnou příležitost k chůzi. V populární čtvrti Kreuzberg například propojili několik hřbitovů, jimiž můžete procházet bez přerušení několik kilometrů v klidu a přitom vás od rušné Bergmanstrasse odděluje jen zídka. Otevřená je pro každého bez auta i obrovská plocha zrušeného letiště Tempelhof. Můžete tu chodit, bruslit, povalovat se, jezdit na kole či na větru (windboarding).
Každý strom v berlíně má své číslo
Londýn staví na informacích
Kapitolou pro sebe je Londýn, kde si vedení města uvědomilo, že nestačí jen vytvářet perfektní pěší propojení, pěší okruhy, ale také informační síť, která vám prozradí, kudy kam, za kolik minut a dokonce vám nabízí pěší alternativu k cestě městskou hromadnou dopravou informujíc, za jak dlouho lze dorazit pěšky z jedné stanice metra do další. Pro informace přitom nemusíte ani na web, ani do infocentra, ale narazíte na ně přímo v místech, kudy právě procházíte, vystupujete nebo nastupujete do metra.
Okružní křižovatky
Okružní křižovatky jsou v Izraeli všude
Zajímavá jsou pro české chodce také opatření, která mají předcházet dopravním nehodám. Zatímco u nás se státní správa brání ve městech okružním křižovatkám, zpomalujícím auta, v Izraeli je najdete na každém kroku. V Izraeli totiž dodnes umírá následkem dopravních nehod více lidí než při teroristických útocích, a proto tu byla nejvyšší povolená rychlost snížena na 50 km/h i mimo města. S okružními křižovatkami, které jsou často uměleckými díly, v jejichž středu stojí socha, nebo jsou obklopeny kolem dokola stromy, se setkáte jak ve městech, tak i mimo ně. V Holandsku jsou proti neukázněným řidičům silnice vybaveny dokonce i mimo města „hupy“, které auta spolehlivě přibrzdí. V Britské Kolumbii můžete jezdit rychlostí nejvýše 80 km/h i na dálnici, u škol jsou instalovány značky povolující rychlost 10 mil/h, což představuje 16,1 km/h. V takových podmínkách se chodí veseleji. Dovedete si to představit v Praze?
V izraelském Tel Avivu vede podél moře velice atraktivní a dlouhá pěší cesta, jejíž plocha je barevná a krásně výtvarně pojednaná. Nejvíce mě však nadchl silniční provoz na cestě k Mrtvému moři, kde u benzinové pumpy parkují na koberečcích vedle aut i velbloudi. S doprovodem jsem zkusila projít se sinajskou pouští, slabším povahám to však nedoporučuji. Kromě podvečerního vedra, při němž teplota dosahovala už jen ke 40 st. C, jsem totiž byla nucena překonat i hrůzu z pře i prolézání skalních útesů.
Praze něco chybí
Co poskytuje chodcům Praha? Kromě krásného historického centra, kde se bohužel téměř všude v úzkých uličkách přetlačujeme s auty i turisty, u nás cesty pro chodce právě moc atraktivní nejsou. Město myslí především na plynulý autoprovoz a podle toho také do dopravní infrastruktury investuje. Hlavní město postavilo a dokonce ještě plánuje prodloužit tunelový komplex Blanka v mylném domnění, že tím uvolní ucpané silnice. Zkušenosti z automobilových rájů 70. a 80. let až dodnes však svědčí o přímém opaku. Pro chodce v Praze je sice ve srovnání se západem spousta přechodů, zdaleka všechny však nejsou bezpečné ani příjemné, často od chůze spíše odrazují, často nenavazují a musíte na nich překonat spousty bariér. V ulicích scházejí stromy nebo jiná zeleň, jsou prašné, na přechodech chodce ohrožují špatné rozhledové poměry, chybí fontánky, sezení atp. V Praze je sice hodně krásných parků, lesoparků, příměstských lesů i chráněných území, z nichž však pomalu ale jistě ukrajujeme pro výstavbu (Klánovický les, Prokopské údolí atp.), město se stále více rozpíná do šířky. Máme sice hustou síť městské hromadné dopravy, ta však bývá přecpaná a nepohodlná. Hlavnímu městu totiž schází odvážný plán, jak ho skrz na skrz příjemně a bezpečně zprůchodnit, co nejvíce ozelenit a zabydlit a cíle chodcům co nejvíce přiblížit. Pro začátek by možná stačilo pěší cesty osázet stromy, opatřit je fontánkami a posezením všude, kde to půjde, a o všech pěších propojeních, délce v metrech i čase informovat veřejnost nikoli na webu či letácích, ale přímo v terénu. Obávám se, že bez tohoto prvního kroku se ze sedadel aut, tramvají, autobusů, ani metra nezvedneme.
Dětské hřiště v Madridu
