I chůze může mít vyšší cíl

Pěšky Aktuálně
1. 4. 2018 Roman Sovák
foto katedrály v Santiagu de Compostela
Santiago de Compostela, cíl mnoha středověkých, ale i dnešních poutníků

Hlavní důvody pro chůzi jsou dostat se z bodu A do bodu B, hltat po cestě hezké turistické zážitky či příznivě ovlivnit svou váhu a vůbec posílit zdraví. Již celá staletí se však chodí také z „vyšších příčin“, jak si právě ve velikonočním čase můžeme připomenout.  

Poutník křižující středověkou Evropu, americký filozof z období průmyslové revoluce a básník českého národního obrození sice tvoří hodně nesourodou trojici, ale něco mají společné: hodně chodili, shora uvedené důvody je však k tomu nevedly. Smysl jejich chození byl jiný – náboženský, meditativní nebo byl postaven na úroveň kulturního aktu.

Poutníci

Putování mělo v Evropě největší význam v románském období (10.– 13. století), kdy se jeho hlavním cílem stal hrob svatého Jakuba, jednoho z dvanácti apoštolů, který se nacházel až na konci tehdejšího známého světa ve španělském městě Santiago de Compostela. Poutník se stal symbolem člověka,  který putuje po této zemi, přechodném bydlišti všeho lidstva, k věčnému cíli, k novému domovu a pravému životu. Útrapy, ale i potěšení spojené s cestou a dosažením vzdáleného cíle jsou předobrazem cesty ke spáse.

detail katedrály v Santiagu de Compostela se sochou sv. Jakuba

Svatý Jakub na katedrále v Santigu de Compostela
 

A to je právě to podstatné: poklonit se sarkofágu s ostatky svatého muže totiž samo o sobě nestačilo. Bylo to „pouhé“ vyvrcholení celého vysilujícího putování, obvykle několikaměsíční cesty, na níž chodci s tunikou, holí a mošnou vedli tvrdý, asketický život. Už putování samo o sobě bylo významným duchovním zážitkem a duševní očistou, i kdyby nakonec  poutník neměl po nebezpečných středověkých stezkách dojít až do cíle – s čímž se ostatně jako s možností tak trochu počítalo, jak o tom svědčí fakt, že si poutníci před odchodem z domova nechávali sepsat závěť. 

Henry David Thoreau

Přeskočíme-li pár století a „Velkou louži“, dostaneme se nejen do světa uhranutého rozvojem železnice a dalšími technickými divy průmyslové revoluce, ale i k americkému filozofovi a vášnivému chodci jménem Henry David Thoreau (1817–1862), který je považován za jednoho ze zakladatelů západního environmentálního myšlení.  V roce své smrti vydal významný esej Chůze (Walking), podle nějž je provozování této aktivity více psychickou než fyzickou činností.

Kapitálem „umění chůze“ je volba, čas, svoboda a nezávislost. Chůze je meditací, která nám umožňuje otevřít se hlubšímu porozumění mimolidskému světu a vazbám, které dávají věci kolem a zároveň uvnitř nás dohromady. Chodec je rytíř stojící „mimo církev, stát i lid“.

Henry David Thoreau
Henry David Thoreau

Thoreau opovrhoval dlouhodobým zaměstnáním, živil se krátkodobými „brigádami“. To mu umožnilo žít, jak chtěl – chozením  v přírodě. Sám k tomu řekl: „Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil čtyři hodiny denně – a obvykle to bývá ještě víc – touláním po lesích, kopcích a polích, úplně oproštěn od veškerých světských závazků.“

Karel Hynek Mácha

Kdo byl největší chodec našich dějin? Možná někdo úplně jiný, ale většinu z nás stejně hned napadne Karel Hynek Mácha – každý přece už ze školy ví, že je nejen autorem Máje, ale i mnohých cest, a jednou dokonce skončil až v Itálii… Jaký měl tedy vztah k chůzi on?

Především jako ostatní romantikové odmítl vyzdvihovat rozum a racionalitu osvícenství. Upřednostňuje cit a vnitřní prožívání, má hluboce pozitivní vztah k přírodě a  obdivuje její krásy, k nimž počítá i běsnění nespoutaných živlů. Příroda nás neskonale převyšuje, jsme jen její nepatrnou součástí. Chodec, který v ní putuje, má přímý kontakt s Bohem i vlastním nitrem.

Podobizna Karla Hynka Máchy
Nejznámější podobizna básníka. Vznikla ale až s odstupem po jeho smrti a podle jeho milenky Eleonory "Lori" Šomkové vypadal jinak...

Náš nejznámější bard přitom na rozdíl od Thoreaua města a civilizaci nezatracuje, ale naopak je vnímá jako nedílnou součást přírody (odmítá „jen“ konzumní styl života). Do volné krajiny Mácha často vyráží a kromě četných kratších vycházek miluje dlouhé pochody, denně je schopen ujít až šedesát kilometrů. Příroda se mu stává víc než inspirací pro jeho díla: různá přirovnání, metafory a paralely související s přírodou přímo pronikají do jejich konstrukce. Z našeho pohledu je pak nejvíc zajímavé, že Mácha, stejně jako jiní romantikové, již samotné chození krajinou považoval za něco jako poslouchat hudbu nebo si zajít do divadla – za kulturní akt.

Duchovní rozměr chůze jako dopravy

Není naším cílem ponoukat k následování poutníků, filozofa Thoreaua a básníka Máchy, protože zdaleka ne každý máme jejich pohled na svět,  priority, chuť a dostatek času. Místo toho nabízíme závěrečnou otázku – nemá duchovní rozměr také chůze v té nejprostější funkci dopravy z bodu A do bodu B (například do práce, do školy, za kulturou či nákupy), když odlehčuje městu od emisí zabíjejících 10× více lidí než dopravní nehody? Snad to právě na ty Velikonoce nevyzní nějak kacířsky, ale my jsme přesvědčení, že ano... Díky všem Pražanům, kteří tak již činí!

nohy chodců

S využitím těchto zdrojů:

  • Putování, poutnictví a poutníci, www.ultria.cz (mimochodem skvělý web pro všechny, kteří se o tuto tematiku zajímají)

  • Jan Hugo: Karel Hynek Mácha – básník vášně a frustrace, klub.slovniky.cz

  • Mgr. Šárka Mládková: Sociální, environmentální a urbanistické souvislosti chůze a současný trend rehabilitace pěší dopravy v Evropě (diplomová práce)
  • Bc. Jitka Hlaváčková: Fenomén chůze (projekt diplomové práce, dostupné ZDE)

 


Sdílejte: